Jako by toho minule nebylo dost, pobavil jsem se dobře (i špatně) i při následující sérii nákupů.

Rozhodl jsem se včera vyzkoušet, jaký je Kaufland (nikdy jsem tam ještě nebyl). Jelikož tato síť obchodů láká zákazníky pouze na nízké ceny (to ostatně u nás není nijak originální) a v minulosti byla schopna zaměstnávat proslulou Aničku Dajdou, vstupoval jsem tam s velkými obavami.

Nakonec to tam nebylo nijak zlé, vonělo to tam, bylo tam čisto, nabídka slušná (co se týče ovoce a zeleniny dokonce asi nejlepší v Brně) a tak jsem napínavě čekal, kde se objeví ten háček.

Chvíli jsem za něj považoval bodrou alienku v sekci uzenin, která byla v družném hovoru s prodavačkou (na její apatické tváři bylo znát, že již nějakou dobu) ohledně jakéhosi uzeného. První co jsem zaslechl, jak se baba ptá jestli to nebude moc slané a mastné, pak pochybovala, zda toho bude dost pro šest lidí a nechala si donést nový kousek. Zeptala se na cenu a po jejím zjištění se odšourala pryč se slovy „Ježííšiii…“ No a tak se po asi pěti minutách dostalo na dalšího zákazníka.

Háček se tedy objevil až u pokladny. V Kauflandu se nedá zaplatit kartou (jak mi slečna u pokladny vysvětlila, jsou díky tomu nejlevnější, čemuž jsem moc nerozuměl). Naštěstí jsem dal dohromady dostatečnou hotovost a se smíšenými pocity Kaufland opustil.

To dnes v mém oblíbeném Albertu v Brně na Veveří to bylo ještě lepší. Budka s vozíky byla plná asi třech alienů, kteří tam ve svém křečovitém nekonečném cyklu manipulovali s vozíky (někteří ve snaze vozík zaparkovat, někteří ve snaze vozík získat). Jelikož jsem do obchodu šel primárně s cílem zbavit se pivních lahví za uplynulého půl roku a stát se konečně milionářem, jen jsem se tomu usmál.

U lahvového automatu stál jiný dědek a pečlivě si tam rovnal nákup do tašky, při současném znemožnění vracení lahví. I to jsem přežil a začal pěchovat lahve do automatu. Kupodivu ani nebyl slyšet cinkot rozbitého skla, jak láhve na druhé straně padají někde na zem. Po posledním vhozu jsem očekával papírek s mou šestimístnou sumou, ale ozval se jen krátký zvuk jehličkové tiskárny, ale papírek nevyjel. Naštěstí se podařilo po chvíli přivolat zvonkem obsluhu a ta jej z tiskárny vydolovala. Tolik tedy automat v podání Albertu, podobně pak fungovala i váha na zeleninu (pochod k druhé váze již mám nacvičený). Kolem nefunkční váhy šla zrovna nějaká zaměstnankyně a zaštěkala na přítomnou zákaznici: „Aháá, páska. To musíte vedléé!“

Šel jsem rychle pryč, o vyjevených policajtech nakupujících svačinu se rozepisovat nebudu