To se tak stalo, že jsem v sobotu navštívil hned několik obchodů a nebyl bych to já, kdyby se mi při tom nestalo něco podivuhodného.

První zážitek se stal v Hypernově (popravdě, byl jsem v ní poprvé a potvrdil jsem si svoji představu, že se od obchodů Albert nijak neliší, nabídka i kvalita zboží je stejně podivná; rozdělení je možná pouze snaha společného majitele, aby zanevře-li běžný Franta zákazník na jeden z nich, chodil aspoň do druhého).

Ale k věci – u pokladny byla fronta (sice krátká, ale byla) a já měl tu smůlu, že za mnou přistála jakási obézní bába. Občas si něco brblala pod vousy, po chvíli jsem pochopil, že hodnotí rychlost obsluhy pokladny (která mi připadala v normálu). V mezičasech do mě najížděla vozíkem, patrně ve snaze celý proces urychlit.

Brzy už jsem ale byl za pokladnou a nabíral svých pár položek do tašky a na bábu přišla řada a dostala tudíž příležitost vejít s prodavačkou v přímý kontakt. Jako většina těchto alienů se bába ukázala být precizním diagnostikem a prohlásila, že slečně u pokladny to jde pomalu, protože čtečka čárových kódů vypadá zamaštěně a tudíž semtam nepřečte kód napoprvé. Slečna odporovala, že to je spíš tím, že na některém zboží jsou čárové kódy vyvedeny naprosto debilně do různých ohybů, ale na alieny se s logikou chodit nevyplácí – bába začla prskat ještě víc. Volný čas na nákup v natřískaném časovém plánu důchodkyně se zřejmě nemilosrdně chýlil ke konci: „To jsem si zase dala, chodit za váma, měla jsem hned jít vedle, já si to hned říkala.“ Pokladní se s ní však již dávno nebavila a já se smíchem odcházel…

Druhá příhoda už není tak k smíchu, ale bohužel i tak je poměrně typická. Jejím hrdinou není alienka, ale další druh české fauny – debil obecný.

Prohlížel jsem si zboží v jednom malém zlatnictví, když tu se v něm náhle zjevila rodinka (patrně) – upocený strejc od hlíny, jeho manželka a zřejmě syn. Na příjemný pozdrav prodavačky začala ona manželka bez pozdravu kdákavým hlasem vyprávět svůj příběh. Jelikož u vohnoutstva vystupuje za rodinu vždy žena, která má jedovatý jazyk a nedělá jí (narozdíl od vychlastaného manžela) takový problém skládat ze slov věty, nepřekvapilo mě to.

A tak tedy vyhrkla „My sme si tu včera jakóó koupily tadydlecty hoďynký, že jo Frantó, von to měl bejt dárek, ale my sme si to rozmysleli a tak teda chcem vrátit peníze“ a zatvářila se velmi výhrůžně, až jsem měl pocit, jako by ke koupi hodinek byla donucena velmi nevybíravým způsobem. Prodavačka v klidu vysvětlila, že takovou dohodu neuzavřeli a že bývá dobré se o vhodnosti zboží rozhodnout ještě před koupí a že konečně je pouhým řadovým zaměstnancem obchodu a není na ní, dělat podobná rozhodnutí. Slepice následně začala kdákat ještě víc a tvářila se ještě výhrůžněji, pokud to tedy vůbec šlo. „No ale podívejte se, na tohlecto je zákon vo nevhodnejch darech, to se musí vrátit peníze, po Vánocích tady toho budete mít spoustu… To si tady jakó děláte vlastní zákony nebo co?“ Nestačil jsem ani žasnout.

Že si ČSSD pro podporu těchto svých pologramotných voličů odhlasovala s rudými bratry ledacos, to ano, ale že by zašlo tak daleko? To snad přece jen ne. Chápu, že některé větší firmy mohou podobné podmínky dobrovolně zákazníkům nabízet, ostatně, lze se tak dohodnout i s malým obchodníkem, ale předem a slušně.

Do rozhovoru se vložil i sám vohnout, zaujal mě jen tím, že se díval zhruba o 180 stupňů mimo prodavačku, s níž mluvil, ale jinak už nepadlo vcelku nic zajímavého.

Takhle to tedy u nás chodí – část obyvatel dobrovolně rezignuje na používání mozku (a tudíž bytí člověkem), nechá jej degenerovat a už si i stačila zvyknout, že je zákony chráněna od následků vlastní debility a požaduje to ve větší a větší míře. Chce-li něco vyjednat, necítí potřebu chovat se slušně, vystačí si s hulvátsvím a výhrůžkami. Takovým jsme národem a to bychom chtěli slušné politiky…