Soudruh Grebeníček, letitý předseda KSČm, se po dlouhé době zase dostal do novin. Se slzou v oku vzpomíná na léta svého mládí, na období lidského snažení let 1945 až 1989 o sociálně spravedlivou společnost, kdy všechno bylo všech, kdo nekradl, okrádal rodinu a kdy se lidé neměli dobře podle toho, co uměli a kvalitně dělali, ale podle toho jak lezli do prdele straně.
U Grebeníčků byla tato hluboká lidskost v rodině, jeho otec Alois (budiž mu peklo těžké) ji praktikoval v podobě sadistického mučení politických vězňů již v padesátých letech. Když byl po roce 1989 souzen, postavil se k celé věci jako pravý chlap a komunista a soudu se pečlivě vyhýbal. To byl jeho pohrdavý vzkaz obětem komunismu. Obdobným vzkazem soudruha syna jsou ty jeho věčné kecy a obdivování všeho komunistického, Stalinem a Gottwaldem počínaje a Severní Koreou konče.
Grebeníček se domnívá, že už by 17 let po tzv. revoluci už měli všichni dát komunistickým zločincům pokoj. Naopak, ještě se nic pořádného neudálo, jen pár dědků bylo osvobozeno, pár jich zemřelo sešlostí věkem, ale nevidím žádné doživotí, žádné sebevraždy ve vězení… Estébáci jsou vesměs stále u policie, komunističtí soudci stále soudí. Jen výsměch obětem.
Jak takové lidské snažení o sociálně spravedlivou společnost (přeloženo: rozkrást majetek schopných a bohatších mezi flákače a neschopné, aby se každý měl stejně dobře, resp. stejně špatně) vypadalo v praxi, můžeme číst třeba zde: