Tradiční anglická snídaně je věcí, kterou si tento týden dosyta užívám. Plné pojednání o této záležitosti naleznete zde, mým cílem je spíše skloubit teoretické poznatky s praktickými zkušenostmi.

Říká se, že chcete-li v Anglii kloudně jíst, musíte mít snídani třikrát denně. Myslím že je to vcelku výstižné – slabostí pro vybrané speciality anglické kuchyně rozhodně netrpím, ale o tom až jindy.

Na pravé anglické snídani je zajímavé již to, že je v podstatě vždycky stejná – ve všech hotelech, na všech obrázcích, které vám k tématu najde Google.

Jejím základem je toast. Opečený se jí proto, že by se bez této úpravy jíst nedal. Zkusil jsem to a je to jako žvýkat polystyren. Angličan se proto poučil a volitelně jej navzdory tradici mohou nahradit křupavé a chutné bagety.

K němu se podávají smažená vajíčka – úprava je shodná s tou, jakou známe z domova. Což je s podivem, anglická kuchyně umí pokazit téměř cokoliv.

Co by to bylo za anglickou snídaní bez anglické slaniny. Ta však v praxi nepřipomíná slaninu, jakou za anglickou považujeme my, ale spíše poměrně kvalitní opečenou a místy křupavou šunku. Je dobrá

Pravidelnou součástí jsou i klobásky - zatím jsem narazil jen na jeden druh (chuťově dost nevýrazné, jemně mleté; těžko říct jestli je v nich opravdu maso). Není to žádný zázrak, ale sníst se dají.

Jako zdravější doplněk výše uvedených ingrediencí jsou zde smažené houby - obyčejné malé žampiony. Někdo je nesnáší, já s nimi neměl problém.

Tak, to by byly ty poživatelné součásti, ale máme tu ještě několik přinejmenším diskutabilních.

Například vylouhované části rajčat, plavající v jakémsi sosu. Angličan je z nich nadšen a již to by mělo být varování pro ostatní lidi s kompletním chuťovým vybavením.

Anebo klasické anglické fazole, které se zde jedí ve všech možných a dokonce i nemožných situacích. Mr. Bean si podle nich dokonce zvolil jméno. Fazole jsou jedním z jídel, které se i dají jíst, pokud to ovšem není v Anglii.

Zatím jsem všude našel i tzv. hash browns, velmi volně přeloženo jako bramboráky. Jsou to skutečně smažené placky z brambor, ale spíše bez chuti, nemastné a neslané (něco jako hledaný premiér pro dočasnou úřednickou vládu).

A skutečnou perličku jsem si nechal na závěr. Je to black pudding. Kdo čeká tmavý sladký pudink (například s ostružinovou příchutí), je vedle. Ve skutečnosti se jedná o krvavou tlačenku, v barvě černé jako kvalitní koksovatelné uhlí. Na ochutnávku jsem dosud nenašel dost odvahy.

K pití si můžete dopřát čaj (s mlékem naštěstí pouze volitelně) nebo klasické kafe. K dispozici je i džus, z jakéhosi mně neznámého důvodu zná Angličan jen pomerančový a grapefruitový.